Před uzavírkou kin stihl do naší distribuce přijít polský snímek, který rozhodně stojí za pozornost. Už dlouho se nestalo, aby se ve střední Evropě při zpracování příběhu dle skutečné události povedlo tak skvěle skloubit výkony v kategoriích herectví, scénář, režisérské vedení a kamera. Navíc u zápletky, která by mě za normálních okolností minula velkým obloukem.

Hlavní zápletka by přitom nahrávala úplně jiným žánrům, než je drama. Posuďte sami. Hlavní postavou je kluk, který se dostane z pasťáku a shodou okolností skončí jako farář v malé zapadlé vesničce. Relativně mladý polský režisér Jan Komasa k tématu přistupuje s velkou dávkou serióznosti a současně se mu daří rychle vtáhnout diváka do děje. Velký díl na tom má i představitel hlavní role Daniela, Bartosz Bielenia, který za tuto roli inkasoval vítězství v polských národních filmových cenách.

Bartosz Bielenia je v tomto ohledu jedna z nejlepších investicí filmu. Postavě Daniela věříte, že prošel hroznými věcmi, v ústavu pro mladistvé delikventy byl ostatně za zabití. Po většinu dobu jeho vodnaté žabí oči drží lehce maniakální výraz. Současně ale vidíte soucit a lidskost. A to hlavně v situacích, kdy se začíná orientovat v osudech obyvatel, které má duchovně vést a poskytovat jim útěchu. Komunita ve vsi prochází morální krizí, neboť se ve vesnici stala smrtelná nehoda, která ji rozdělila. V novém knězi pak získávají pastýře, který prošel svým vlastním peklem a podvědomým způsobem rozumí tomu jejich a snaží se rozlousknout zamlčovanou nenávist, která komunitu obepíná.

Film tak krom silného příběhu otevírá téma, které řeší dnešní církev. Jak Daniel, tak věřící, tak ve výsledku celá církev, hledá správnou cestu do budoucnosti. Ve filmu se několikrát objevuje otázka, pro co si vlastně lidé dnes chodí do kostela. Otevírá téma morálky v ostrém kontrastu s plochým „pánbíčkářstvím“. Vykresluje jak situaci církve, tak Danielova podvodu, jako dlouhodobě neudržitelnou. Ukazuje znepokojivý rozkol ale i sebepoznání a vykoupení. Dokážu si představit, že názory na CORPUS CHRISTI se budou v konzervativním Polsku silně lišit.

Film oprávněně nasbíral hned několik cen. Kamera, režie, scénář, herecké výkony. Všechno tu do sebe zaklaplo a pospolně funguje na jedničku. I detaily, které podtrhují dusnost a tíživost prostředí, ve kterém se tu žije, jako je starý nábytek, pokoje s těžkými záclonami a jejich nasvícení. Vyústění příběhu, které jsem si v průběhu nějak nakreslil, nakonec dopadne zcela jinak, což beru jako klad. Je o něco reálnější, než by člověk čekal. CORPUS CHRISTI současně zanechává otázky, na které neodpovídá. A to od samotného začátku. Zajímavé, že každý člověk, který film viděl a já s ním o něm mluvil, si na ně odpovídá trochu jinak.